pondělí 12. ledna 2009

Léto

Asi za to může ten sníh. Jestli se v posledních dnech cítíte, jako když vám ukradli duši, nepomůže vám ani na modré obloze válící se slunce. Sedíte jako přivoskovaní na židli a zíráte ven z okna. Modrá obloha. Opadané stromy. Zamrzlý rybník. Opuštěná fabrika. Na postmoderní zátiší chmurně padá mráz.

Vyjdete ven. Pod nohama vám křupe ledový sníh, jako byste šli po koberci z rozbitého skla. Sundáte si kabát a posadíte se na zem do sněhu. Zujete si boty. Sundáte si vlasy. Vyndáte levou nohu z kloubu. Vydloubnete oko. Uši si necháte, co kdyby někdo volal o pomoc.

Sedíte rozebraný jako igráček na louce, několik hodin posloucháte slunce a sledujete dunivé ozvěny z přilehlé fabriky. Je krásné odpoledne. Kolem vás probíhají venčící se psi a lidé je okřikují, aby vás neočuchávali. Sedíte. Čekáte, že vás dá někdo dohromady a pošle znovu do světa. Tělo vám začíná modrat. Slunce zapadá za továrenský komín. Mrzne.

O pár měsíců později fabriku zbořili a sníh roztál. Louka zezelenala. I těch venčících se psů přibylo. Pobíhají a štěkají a lidé na ně křičí a křičí. Je stejně krásné odpoledne jako tenkrát v zimě. Jen jeho tělo je rozházené po celé louce Ruce roznesli psi, s očima si hrály děti kuličky a vlasy odvál jarní vítr. Konečně je teplo.

Žádné komentáře: