Druhý patro

Druhý patro

SCÉNA: hotelový výtah

Jsme svědky hádky tří kamarádů, kteří se vracejí podnapilí z hospody. Toho času bydlí v třicetiposchoďovém hotelu. Hra se odehrává v hotelovém výtahu, v desátém patře, ve kterém se nachází i pokoj, kde všichni tři společně nocují.Klíč od pokoje ale má pouze jeden z nich.

Do dialogů čas od času zasahuje nepříjemný pískot zářivek výtahu a několikrát se ozve zvuk zavírajících se a otevírajících se dveří výtahu, které blokuje jedna z postav.

POSTAVY:

TOMÁŠ – má klíče od hotelového pokoje. Trvá na tom, že se chce podívat do druhého patra. Nikdo neví proč.
DAN – kamarád
MATĚJ – kamarád (stojí ve dveřích výtahu)


TOMÁŠ:Budete spát na chodbě, no.

DAN:(výsměšně) Ty jsi vůl, viď?!

TOMÁŠ: Já neustoupím. Aspoň padesátkrát jsem mohl být zpátky. (Zakoktá se.) Ne padesátkrát, šedesátkrát! (Na chvíli se zamyslí a škytne.) Tam dole čekají lidi na výtah.

DAN:(ironicky) Deset jich tam je.

TOMÁŠ: Vy mě tady urážíte a chcete po mně klíče, místo toho abyste mě prosili, abych vám je dal!

Následuje krátká hádka, kde se všichni překřikují a není jim rozumět ani slovo.

TOMÁŠ: (hlasitě) Prostě už z principu vám je nedám. Nedám je, protože mě s nima nechcete nechat svézt.

DAN: Ty jsi vůl, viď?!

Matěj je zatím v klidu, nevěřícně sleduje Tomáše a stojí opřený o dveře výtahu.

MATĚJ: A co máš v tom druhým patře?

TOMÁŠ: Nevím! Prostě jsem ještě neviděl druhý patro. A ještě mi dlužíš pěti kilo, vole.

MATĚJ: (pochopil, že Tomáš klíče jen tak nedá, rezignovaně pronese do publika) Takhle to vypadá, když se Tomáš vožere.

DAN: A co je v druhým patře tak zajímavýho, že ho musíš zrovna ve dvě ráno vidět?

TOMÁŠ: (podnapile, velmi obtížně vyslovuje dlouhá slova) Prostě ho chci vidět, kouknu se tam a přijedu zpátky nahoru. Ale ještě jsem ho neviděl, protože jste mě nepustili. Jeďte oba dva se mnou, abyste viděli, že se kouknu, a pojedeme zpátky.(vítězně) A budete na tom líp, než jste na tom teď!

MATĚJ: Já tomu nerozumím.

TOMÁŠ: Tomu nemusíš rozumět!

DAN: To je zkrat v hlavě.

TOMÁŠ: Říkej si tomu, jak chceš. Třeba mám zkrat, ale chci se jet podívat do druhýho patra, protože říkali, že to tam je dobrý.

MATĚJ: Kolik je hodin?

DAN: Dvě ráno.

MATĚJ: (naštvaně) Ne, tak teď už vážně, Tomáši, dej nám ty klíče.

TOMÁŠ: Já jsem vážně řekl, že vám je dám, až se vrátím z druhýho patra.

MATĚJ: Teďka poprvý mluvím vážně…

TOMÁŠ: (skočí mu do řeči, změní tón hlasu, je taky poprvé podrážděný) Ty vole, já tady mluvím vážně celou dobu, že až se…

MATĚJ: Tome, neser mě a dej nám ty klíče, ať můžeme jít spát.

TOMÁŠ: Ne, až se vrátím z druhého patra.

MATĚJ: (zakřičí) Dej mi ty klíče!

TOMÁŠ: (naprosto klidně odpoví.) Ne, až se vrátím z druhého patra.

DAN: Ty jsi vůl, viď?!

TOMÁŠ: To už jsi mi řekl aspoň desetkrát.

Matěj odstoupí ze dveří výtahu, které teď zastoupí Dan, a jde k Tomášovi.

MATĚJ: Ty jsi úplně debilní! Dej sem ty klíče a neser!

TOMÁŠ: Já neseru. A ty mi dej to pěti kilo, konečně!

MATĚJ: (začne Tomášovi silou páčit z dlaně klíče.) Dělej, ty vole! (nepodaří se mu je získat, akorát se o ně řízne do prstu.)

TOMÁŠ: (v klidu se ubrání, evidentně ho tento konflikt nijak nerozhodil) Kolik je hodin?
Já už jsem to říkal nejmíň stopadesátkrát (obtížně artikuluje.), že se vrátím, až vyjedu…teda až sjedu… Ne, já se prostě bez klíčů nevrátím.

MATĚJ: Tome, dej mi ty klíče a Dan s tebou do toho druhého patra pojede.

DAN: Klidně i do třetího.

TOMÁŠ: (rozesměje se, ale hned zvážní.) Počkej, vy jste fakt kreténi. Já jsem přísahal na smrt svojí… a svojí rodiny, že pojedu do druhýho patra a hned se vrátím nahoru.

MATĚJ: Mně to je úplně jedno, já ti seru na tvoje druhý patro!

TOMÁŠ: Ta cesta bude trvat míň než minutu a já jsem přísahal, že se vrátím zpátky.

DAN: Dej mu klíče a pojedeme jen spolu.

TOMÁŠ: Nedám je už z principu.

DAN: Pojedeme do druhýho, třetího, klidně do všech pater.

TOMÁŠ: Se nevyspíte… nevyspíte se!

MATĚJ:(otráveně sám sobě) Mně to je jedno.

TOMÁŠ:(rozesměje se) Mně teprve.

Chvíli se na sebe všichni dívají. Mezitím se ozvou hlasy lidí ze spodního patra, kteří čekají na výtah.

MATĚJ: Tomáši, dej nám ty klíče, tohle přece není normální.

TOMÁŠ: Vydržel jsem to do teď, tak to vydržím i dál.

MATĚJ: Jsi hovado, mám rozřízlou ruku o ty debilní klíče. Tady máš pět set, co ti dlužím za ty panáky. A dej nám ty klíče, kurva už.

TOMÁŠ: (mluví jako malý dítě) Já je nechci, já chci jen do druhého patra! (Peníze si vezme Dan.) Já pořád nechápu, proč se tam nemůžeme svézt. Pak vyjedeme nahoru a dostanete klíče.

DAN:(dojde mu trpělivost) To pěti kilo ti namístě roztrhám.

TOMÁŠ: Klidně padesátkrát.

DAN: Nic ti nebudu dlužit.

TOMÁŠ: (bez zájmu) Hmm.

DAN (vyčítavě na něj křičí): Necháš si roztrhat pěti kilo kvůli debilním klíčům?

TOMÁŠ: (smutně) Já chci jet dolů.

MATĚJ: Tomáši, tohle už není vtipný.

TOMÁŠ: Já chci jet dolů.

DAN: Já ti to roztrhám, je mi to úplně jedno.

MATĚJ: Už to není vtipný. Teď už to je trapný.

DAN: Trapný to je už deset minut.

TOMÁŠ: Nechápu, proč mám ustoupit, když můžete ustoupit vy!

MATĚJ: Protože tvoje ustoupení je trapný, vole! Jet do druhýho patra úplně bezděčně.

TOMÁŠ: (vítězně) Správně, moje ustoupení je trapný.

DAN: Vyměním ti klíče za pěti kilo, jinak ho tady před tebou roztrhám.

TOMÁŠ: Tak to roztrhej.

Dan afektovaně roztrhá bankovku na spoustu kousíčku a hodí je Tomášovi do obličeje.

TOMÁŠ: (zašeptá) Já chci jet dolů.

MATĚJ: (cítí, že s ním prostě nehnou.) Teď to je férový. Přišel o pět set, tak může jet do druhýho patra.

Dan i Matěj ustoupí ze dveří a Tomáš zůstane sám ve výtahu. Zmáčkne tlačítko druhého patra. Dveře výtahu se zavírají. Za nimi je slyšet Tomášův hlas.

TOMÁŠ: No konečně, to trvalo. Já se chtěl jenom normálně svézt.

DAN: (kroutí hlavou a odchází se Matějem ze scény.) Svézt se výtahem za pět set…

KONEC